Milý čtenáři,
dnes jsme si pro tebe s Kristýnou Luger připravily ohlédnutí za časy nedávno minulými. Naše pamětnice si sice přála zůstat v anonymitě, ale její vzpomínky na dětství a mládí v Jasenné jsou i po desetiletích neobyčejně živé a protkané nostalgií. V dnešním uspěchaném světě se všichni rádi na chvíli zastavíme a podíváme zpět, abychom si připomněli, jak se v naší obci dříve žilo, pracovalo i radostně sousedsky scházelo. Mezi vzpomínkami se skrývá nejedna kouzelná perlička – věděli jste například, že když bylo v zimě potřeba projíždět mladé koně, aby nezatuhli, zapřáhl se k nim malé sáně a místní děti si za něj přivazovaly vlastní sáně nebo se držely na lyžích a nechávaly se vozit po vsi? Pojďme se společně ponořit do vyprávění, při kterém na tebe, milý čtenáři, dýchne duch starých časů a neopakovatelné atmosféry staré Jasenné.

Školní léta a dětství bez rozmazlování
Kristýna: „Jak vzpomínáte na svá první školní léta a na tehdejší učitele?“
Pamětnice: „Do první třídy jsem nastupovala na počátku protektorátu. Na nějaké slavnostní přivítání nebo provázení dětí rodiči nebylo na vesnici pomyšlení, protože rodiče museli pracovat na poli, sušit seno a sklízet úrodu. Učitelé si v té době uměli zjednat respekt rákoskou, mlácením přes ruce nebo boucháním do lavice. Děti se jich bály, i když já jsem byla hodná holčička, takže mě nikdy nebili. Pamětníci vzpomínali na učitele, který neustále chodil po třídě a rákoskou zjednával pořádek. Výchova byla celkově přísná, ale rodiče se s námi doma neučili; dospělým bylo jedno, zda máme úkoly, ale když byly na vysvědčení špatné známky, museli jsme zabrat.“

Kristýna: „Jak vypadala péče o úplně malé děti, když musely ženy pracovat na hospodářství?“
Pamětnice: „Žádné velké rozmazlování neexistovalo. Když byla matka sama na práci, vzala malé dítě na pole, posadila ho do chládku k panákům ze snopů obilí – k mandelům – a sama tvrdě pracovala. Dítě tam sedělo hodiny samo, než se k němu vrátila. Naše rodina měla jen malé hospodářství se dvěma kravami a otec pracoval, což byl v Jasenné běžný model, aby se rodina vůbec uživila. Ženy nechodily do zaměstnání mimo domov, ale jejich práce na hospodářství byla neuvěřitelně tvrdá a v porovnání s dneškem neporovnatelná.“

V pozadí lze zahlédnout původní bránu a farní zeď.
Kristýna: „Byla v té době na vesnici velká chudoba?“
Pamětnice: „Především za první republiky byla obrovská nezaměstnanost a lidé si pořizovali malá hospodářstvíčka právě proto, že řemeslníci neměli práci a peníze chyběly na všechno. Děti často chodily bosé, protože na boty nezbývalo. Běžně se stávalo, že sourozenci měli jedny lepší boty dohromady, a když šel jeden do školy nebo ven v botách, druhý musel zůstat doma. My jsme na tom nebyli až tak špatně a do školy jsem v botách chodila. Režim celé vesnice pak řídilo pravidelné zvonění kostelníka. Pan Hájek chodil zvonit ráno, v poledne a v sedm hodin večer na klekánici. Jakmile zazněla klekánice, všichni jsme věděli, že musíme okamžitě domů. Důležité zprávy ve vsi navíc vybubnovával pan Weberka na rohu pod lípou. Nepřítomnost rozhlasu se později nahradila tím, že si sousedé posílali písničky k svátku přes místní rozhlas.“

Těžká práce, technologie a výstavba svépomocí
Kristýna: „Jak vypadalo praní a péče o domácnost v dobách bez automatických praček?“
Pamětnice: „To se dnešní dobou vůbec nedá srovnat, dnes je všechno automatizované a jednodušší. Já jsem pleny prala ručně na valše – na rajbě. Když jsem šla v zimě věšet pleny na šňůru, než jsem pověsila druhou, ta první už byla zmrzlá. Později jsme měli pračku od Tomanů, kteří vyráběli i krouhačky na řepu pro dobytek. My už jsme elektriku doma měli. Když jsem jezdívala k babičce na Nový Ples, tam elektrika nebyla vůbec a svítilo se jen petrolejkou.“


Kristýna: „Kdy jste si pořídili první televizi nebo telefon?“
Pamětnice: „První televizi s velkou obrazovkou jsme si pořídili kolem roku 1958. Když běžely v televizi hokejové zápasy, naše dvě místnosti byly nabité chlapci a sousedy z celé vsi. Muži u toho strašně kouřili, takže ráno v místnosti nebylo vidět na krok. Televize byla černobílá, puk na obrazovce nebylo vůbec vidět a elektronky v přístroji neustále praskaly. Televizi jsme získali díky známému z Tesly Pardubice. Telefon jsme zase měli zavedený přímo z fabriky, protože manžel pracoval v topírně a musel být na příjmu pro případ poruchy kotle. Tento telefon byl v obci vzácností, takže k nám sousedé chodili volat lékaře v nouzových případech.“
Kristýna: „Jak probíhala stavba nebo úprava domů v 50. letech?“
Pamětnice: „Materiál se nekupoval v obchodě, materiál se musel doslova shánět. Cihly jsme si museli sami vyrobit v cihelně a na vagon s cementem se stála fronta u nádraží od šesti hodin od rána. Když se sehnaly kachličky, byly to často kazové kusy s tečkami, ale byli jsme šťastní, že máme alespoň něco. Řemeslníci chodili pomáhat po večerech nebo o víkendech po své práci ve fabrice.“
Církevní život a tradice v Jasenné
Kristýna: „Jaké zvyky a slavnosti se v obci udržovaly?“
Pamětnice: „Nejdůležitějším bodem týdne byla nedělní mše v kostele. Děda i babička chodili do kostela pravidelně a byla to pro lidi po celotýdenní tvrdé práci hlavní příležitost se potkat a popovídat si. Ženy musely v neděli přivstát, navařit oběd před desátou hodinou a pak jít na mši, která trvala přes hodinu. Můj děda dělal v kostele hrobníka a šlapal měchy u starých varhan. Velkou událostí bylo posvícení, kdy stály před školou kolotoče a houpačky a podél cesty od hospody byly stánky se zmrzlinou od Hejcmana nebo s perníkovými srdci. Na Filipojakubskou noc se chodilo v průvodu s kapelou až na Balcarák, kde kluci běhali s hořícími košťaty a pálily se čarodějnice.“

Kristýna: „Vzpomínáte si na nějakou kuriózní příhodu z církevních slavností?“
Pamětnice: „Velice živě si pamatuji na svatodušní svátky – Letnice. Při průvodu kolem kostela hrála místní kapela, děvčata sypala okvětní lístky růží z košíčků a pan farář nesl monstranci. Pan Matuška měl kousek odtud včely. Když muzikanti před kostelem pořádně uhodili do bubnu, otřesy a hluk způsobil, že se včely okamžitě začaly rojit přímo nad průvodem. Místní kapelník byl velmi hudebně nadaný a kapela hrávala na všech plesech i zábavách v okolí.“
Kristýna: „Jak vypadalo drhnutí peří během zimních večerů?“
Pamětnice: „V zimě chodívaly ženy ze sousedství po chalupách drhnout – drápat – peří. Babička nosívala široké sukně, zástěru a šátek. Já jsem jako malá holka strašně ráda spávala nahoře na peci a dělala jsem, že spím, ale přitom jsem pozorně poslouchala všechno, co ženy probíraly. Probraly do detailu celou vesnici, všechny hospodáře, sousedy i nejnovější drby.“

Společenský život a ochotníci
Kristýna: „Vy jste prý měla v obci velmi blízkou partu přátel, se kterými jste vybudovali zázemí na Čápovce?“
Pamětnice: „Ano, naše parta asi pěti či šesti rodin neměla kde pořádat větší oslavy nebo setkání. Když měl manžel padesátiny, chlapi se rozhodli vytvořit si vlastní místo na samotě u lesa na Čápovce, kde byla studna. Když se v obci bourala jedna stará dřevěná chaloupka, chlapi ji rozebrali, dřevo přenesli na Čápovku a chaloupku tam znovu smontovali. Ze starých velkých sudů z rušené moštárny udělali přístřešky. Na Čápovce jsme pak opékali prasata a kuřata v sudech, sedávali u ohně až do tmy a v sudech se dalo i přespávat. Byla to nádherná svépomocná oáza přátelství.“



Kristýna: „V obci působil také aktivní ochotnický spolek. Jak to bylo s představením Strakonický dudák?“
Pamětnice: „Ochotnické divadlo organizovali místní Sokolové. Nacvičování probíhalo na sále v Karlově hospodě pod vedením režiséra Joneše, který byl přísný a uměl si zjednat pořádek. Představení Strakonický dudák dalo obrovskou práci, kostýmy i scéna byly nádherné. Roxanu hrála paní učitelka a Dorotku paní Šlechtová a hlavní roli dudáka hrál Vlasta Holeček ze statku. Hra měla obrovský úspěch, ale odehrála se pouze jednou.“
Kristýna: „Proč se už představení neopakovalo?“
Pamětnice: „Protože nám zavřeli dudáka. V 50. letech probíhala perzekuce sedláků a u Holečků udělala policie prohlídku. Našli u nich v zásobách nějaké látky a sádlo, což prohlásili za spekulaci. Věci pak dokonce vystavili ve výloze obchodu. Vlastu Holečka zatkli a celou rodinu ze statku vystěhovali. Jelikož náročnou hlavní roli dudáka už nikdo jiný nenastudoval, z dalšího hraní sešlo. Vlasta byl šikovný kluk, později dělal správce na státním statku u Prahy, ale po věznění velmi brzy mlád zemřel. Celý Sokol se pak pod tlakem režimu postupně rozpadl.“
Válečné události, lazaret a historické zvraty
Kristýna: „Jak se dotkla vesnice druhá světová válka?“
Pamětnice: „Pamatuji si, že ke konci války u nás v domě ubytovali dva německé důstojníky, protože jsme měli tři místnosti. Dospělí s nimi vůbec nemluvili, tak jsem se s nimi bavila jen já jako malé dítě. Měla jsem ve škole základní němčinu až do páté třídy, takže jsem znala slovíčka jako Bäcker nebo Fleischbank. Ti důstojníci byli k dítěti příjemní, věděli, že táhnou na východní frontu. Strýc mého otce byl navíc vězněn jak za Němců, tak později za komunistů. Za války totiž varoval sousedy před raziemi a gestapem, tak ho zavřeli. Po válce zase kritizoval komunisty, tak ho zavřeli znova – sám říkával, že byl zavřený za každého režimu.“
Kristýna: „Co se dělo v obci těsně po osvobození v roce 1945?“
Pamětnice: „V roce 1945 fungoval na dvoře fary příměstský tábor pro děti, který vedla slečna z Josefova. Ve škole zřídili sovětští vojáci vojenský lazaret. Mnoho zraněných vojáků tam zemřelo a byli dočasně pochováni v obci, než je po letech exhumovali a odvezli na vojenský hřbitov do Josefova. Kamenná brána u fary se později zbourala, když vzniklo družstvo a začaly tudy projíždět široké zemědělské stroje. Po zbourání staré zdi kolem fary vzniklo na jejím místě dnešní kolumbárium. V budově fary byla v 50. a 60. letech zřízena i dětská poradna.“
Kristýna: „Jak vypadala tehdejší péče o kojence v poradně?“
Pamětnice: „Doktor Táborský do poradny docházel jen jednou týdně. Když mi bylo dvacet let a měla jsem padesát kilo, žádala jsem ho o umělou výživu Sunar pro syna. On se mě zeptal, zda máme krávy, a poradil mi dávat čerstvé kravské mléko. To se muselo čerstvě převařit, naředit převařenou vodou s cukrem a lahve se musely složitě vyvářet na kamnech. Protože nebyly ledničky, mléko se chladilo v komoře. Byla s tím obrovská práce.“
Kristýna: „Jak lidé vnímali příchod komunismu po roce 1948 a události roku 1968?“
Pamětnice: „Únor 1948 nesli vesničané extrémně těžce, protože jim vzali soukromé hospodaření a obživu. Když si ale po roce 1989 mohli vzít pole a dobytek zpět, nikdo už to nechtěl. Ženy raději chodily na směny do kravína, protože měly odpracováno a čistou hlavu, zatímco soukromé hospodaření znamenalo celodenní dřinu od rána do noci bez odpočinku. V roce 1968 jsem zase měla v práci pod sklem na stole pohlednici T. G. Masaryka. Někdo mě udal, šéf mi naznačil, že z toho budou obrovské nepříjemnosti, a musela jsem obrázek odstranit.“
Vzpomínky na sousedský život
Kristýna: „Jak se proměnila dostupnost lékařské péče?“
Pamětnice: „Dříve se na lékaře čekalo celé hodiny. Když měl děda infarkt, volala jsem doktora a ten dorazil až za dvě hodiny. Podobně tomu bylo v 80. letech. Dnešní rychlá záchranná služba a pokrok v medicíně jsou s minulostí zcela nesrovnatelné. Z dětství si vzpomínám i na márnici u kostela, kam mě děda strašíval, že mě zavře. V rohu márnice ležely kosti, které děda vykopal při hloubení nových hrobů.“
Kristýna: „Když se podíváte na přírodní pohromy, zažila Jasenná nějakou velkou vichřici?“
Pamětnice: „Kolem roku 1965 přišel větrný vír – tornádo – který se prohnal vesnicí. Vzal střechu ze statku u Marků i z našeho domu a před školou vyvrátil obrovský stříbrný smrk. Naštěstí jsme měli v zásobě náhradní tašky, tak se střecha opravila a škodu zaplatila pojistka. Lesy bývaly dříve čistší, protože lidé sbírali každé spadlé dřevo na topení a v lese bylo plno borůvek, které dnes mizí.“
Kristýna: „Jak byste zhodnotila svůj život v Jasenné s odstupem času?“
Pamětnice: „Na dětství a mládí vzpomínám s obrovskou nostalgií. Všechno se mi líbilo, i když život byl tvrdý, bez peněz a plný fyzické práce. Lidé k sobě měli blízko, pomáhali si, cvičili v Sokole a scházeli se. Dnešní doba je sice pohodlná a technicky vyspělá, ale čas utíká neuvěřitelně rychle. Každá doba přináší své radosti i starosti a člověk si ji musí poctivě prožít.“



















